Konfucius a Lao-c'
Oba tito myslitelé žili zhruba ve stejné době a považují se za zakladatele čínského náboženství.
Konfucius
Narodil se v polovině šestého století před naším letopočtem v Číně ve státě Lu a jeho jméno Konfucius je latinský ekvivalent čínského Kung-fu-tse. Od mládí rád čítával dějiny staré Číny, jež sahají až do r. 2365 ante, a díla proslulých čínských učenců. V jeho době si málokdo všímal těchto literárních pokladů a mravy byly v největším úpadku. Svými znalostmi se vypracoval až na hodnost guvernéra hlavního města Čung-tu-tsai, později byl dokonce ministrem spravedlnosti a své žáky jmenoval revisory státní správy. Po čase ale vzrostla nelibost okolních států vůči blahobytu Lu a donutili vladaře Ting-Kunga, aby svého ministra propustil. Konfucius byl teda vyhnán. Dvořané si navíc ještě vymohli zákaz, aby Konfucius nemohl šířit své učení v domovině. Konfucius tedy odešel do ciziny, putoval po čínských státech a o to horlivěji pokračoval ve své, učení. tu a tam si ho povolal nějaký panovník, aby si od něho vyžádal rady, ale jako politický činitel se neprosadil již nikde. V sedmdesáti letech Konfucius zatoužil po návratu do vlasti a nakonec se skutečně vrátil. Žil v ústraní a napsal ještě mnoho knih, které jsou dodnes základem čínské státní vědy a náboženství. Asi sto let po jeho smrti prohloubil jeho učení Meng-tse, avšak ve skutek je od té doby neprovedl nikdo.
Konfucius hlásal dobro ve jménu lidu, nikoli ve jménu boha, jak je tomu běžné u evropských náboženství. Konfucius pojmu boha totiž vůbec neznal, znal jen dobro, lásku k bližnímu a úctu k vzdělání, čemuž zasvětil celý život. A dodnes neznají Číòané pojmu boha, neexistuje ani v bohatém čínské slovníku. Konají-li dobro, konají je pro ně samo, bez nároku na boží odměnu. Číòané ctí jen předky, kteří žijí podle jejich domněnek v nebi stejným způsobem jako žili za života tělesného. Pokračují tam v sebevzděláni, jehož si Číòané cení nejvíce, a podle toho jsou v čínském nebi na různém stupni vzdělanostní úrovně právě tak, jako na zemi a vše záleží na jejich vlastním přičinění.
Úcta k předkům, rodičům a k věděni je v Číně nejvyšším zákonem mravnosti a tento zákon se v Číně dodnes zachovává. Konfuciovo učení má vést k absolutní důrazu na poslušnost, úctě k autoritě, disciplíně a ušlechtilosti. Stát má být rozdělovatelem moci. Díky tomuto smýšlení se v Číně dobře ujal rovnostářský systém socialismu s naprostou oddaností pro autoritu státu.
Na svých toulkách ve vyhnanství měl Konfucius údajně potkat dalšího významného myslitele staré Číny - Lao-tse. Ve svých názorech si však hluboce nerozuměli. Lao-tse byl přesvědčen o zkaženosti současného světa a jako jediné východisko viděl útěk od něho. Skutečného štěstí lze podle něj dosáhnout pouze zbavením se veškerého majetku a žádostí. Kdo takto žije, pochopil tao, tj. vznešenou cestu ctností. Později sám tuto cestu nastoupil a nalezl i mnoho žáků. Byla to obec důsledných, zásadových lidí, kteří věřili, že se z nich zrodí nová Čína. Samo slovo tao znamená základ světa, podstata, smysl. Smysl je nic, prázdnota. Teprve prázdnota je podstatou, stejně jako u nádoby, kde teprve to nic uvnitř tvoří podstatu nádoby. Tao je cesta, plyne.
Taoismus bere svět v neustálém pohybu. Každá jev se skládá ze dvou protichůdných pólů - jin a jang. Jejich výsledkem je pak harmonie. Sledovat tao znamená být nenásilný, nejednat, což může být tou nejlepší obranou - tvrdí, že měkké poráží tvrdé (nic není měkčího než voda, přesto ji v síle nic nepřekoná), což je celkově typické pro smýšlení východu. Ve 40. letech si takovouto pasivní rezistencí vynutila Indie v čele s Gandhím nezávislost na Anglii formou hladovek a nenásilných protestů. Dnes se taoismus jako náboženství již nevyskytuje.
Konfucius byl ale myšlením Lao-tse zklamán a nesouhlasil s ním. Věřil, že štěstí spočívá v pospolité práci a harmonickém životě občanů. Nechápal, že by někdo mohl být šťasten v chudobě a odloučení od společnosti. Ale i přes tyto propastné rozdíly, chtěli oba vlastně to samé - tedy překonání zla a mravní obnovu společnosti a jednotlivce, lišila se však jejich cesta k dosažení. Možnou příčinou jejich rozporů mohla být jejich povaha - Lao-tse byl samotář, kdežto Konfucius miloval život ve společnosti, jemné mravy a umění, především hudbu.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát