Flaubert, Gustave - Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
(1821-1880)
má zvláštní místo ve vývoji francouzského románu. Nikdy docela neopustil subjektivistický romantismus, ale nepřijal za své ani v plné míře zolovský naturalismus. Pohybuje se v těchto dvou mezích a píše svá moderní a antická díla, která se rytmicky střídají o do kterých vtiskl svou víru, že v realistickém díle lze spojit Pravdu a Krásu. Flaubert vstoupil do literatury Paní Bovaryovou v r.1857 a překvapil čtenáře zralostí a vytříbeností své prvotiny. Předcházelo jí totiž několik nevydaných literárních pokusů jako Paměti bláznovi (Mémoires d'un fou) a Listopad (Novembre), jejichž konečnou krystalizací se stala potom Citová výchova (L'Éducation sentimentale, 1869) a Pokušení svatého Antonína (Le Tentation do saint Antoine, 1874), na němž autor pracoval téměř celý život. Mimo Pokušení čerpá z antiky Salammbo, 1862, hýřící barvami a metaforami. Posledním Flaubertovým dílem je nedokončený Bouvard a Pécuchet, 1881, podle autorových slov kritická encyklopedie, obrácená ve frašku. Flaubertovi byla bližší antika, náměty vzdálenější prostorově i časově, protož mohl uplatnit své bohaté básnické cítění a vidění, ale současné moderní náměty ho zase lákaly jako experiment, jako pokus vytvořit báseň z všednosti, která se mu příčila. A v nich také mohl uplatnit své přesvědčení, že román je vědecká forma života, že se na konci spojí umění a věda, na počátku rozdělené.
Flaubert začal spát Paní Bovaryovou na popud svých přátel, kteří mu radili, aby se neobíral jedním a týmž odlehlým tématem (psal právě jednu z verzí Pokušení svatého Antonína), aby si víc všímal současnosti a využil na příklad jako námět k románu zprávu z novin, že se blízko Rouenu otrávila žena venkovského lékaře a že jejímu skonu předcházelo manželské drama. Tak vznikla později Paní Bovaryová, do níž vložil autor tolik svých osobních pocitů a představ, celou svou životní filozofii, poznamenanou skepsí jako výkřikem poraženého a pesimismem, že ses ní nakonec ztotožnil. Paní Bovaryová, to jsem já, říká autor.
1. ČÁST
Vše začíná ve škole, kde se z malého vesnického kluka Karla Bovaryho stává budoucí vesnický lékař. Daří se mu hlavně díky píli své matky, protože jeho otec nepovažuje vzdělání za důležité. Vždyť ani se svým majetkem neumí ani trošku hospodařit. Závěrečnou zkoušku však Karel udělá až napodruhé, poprvé zkoušel jak chutná svobodný život. V jeho očích to byl drahocenný akt svobody; cítil sám k sobě větší úctu. Matka mu poté zajistila praxi v Tostes, což se jí zdálo jako velice výhodné místo. A poté mu sháněla ženu. Našla ji: byla to vdova po soudním vykonavateli v Dieppe; bylo jí 45 let a měla dvanáct set franků ročního důchodu. Paní Dubucová byla ošklivá a suchá, možná právě proto mu téměř každý večer říkala, že ji nemiluje, že má jinou.
Náhle musel jednou odjet do Bertovky. Byla noc a pršelo. Pan Rouault, jedem z nejzámožnějších sedláků, si zlomil nohu. Jezdil na Bertovku docela často- nikoliv již kvůli zlomenině, ale kvůli Rouaultově dceři. Heloisa Dubucová zpočátku byla nadšená, jak se manželovi daří, pak ale vypátrala, že má Rouault dceru. Slečna Rouaultová byla v klášteře voršilek, dostalo se jí dobrého vychování a že se tedy vyzná v zeměpise a umí tančit, kreslit, vyšívat a hrát na klavír. Instinktivně ji nenáviděla. Přinutila Karla, aby už do Bertovky nejezdil. Matka Karla zjistila, že majetek Heloisy není tak velký, jak tvrdila, a tudíž Heloisa lhala. Krátce na to dostala p.Dubucová chrlení krve a příští den zemřela.
Jednou zrána se dostavil starý Rouault zaplatit vyhojení nohy. Věděl, jaká rána stihla lékaře, a těšil ho, jak jen uměl. Lidé si o tom také mezi sebou povídali, jeho jméno se rozneslo a klientela rostla. Do Bertovky již jezdil, jak chtěl. Často si se slečnou Emou, dcerou starého Rouaulta) povídal, až mu došlo, že si ji chce vzít.
Vzal si ji až přístího jara, když mu vypršel smutek. Svatba to byla veliká. Hosté se sjížděli od časného rána na povozech, na jednospřežných bryčkách, na dvoukolých vozech s lavičkami a mladí lidé z nejbližšího okolí na žebřiňácích. Po dvou dnech novomanželé odjeli- kvůli pacientům. Když přijeli domů, Ema hned začala vymýšlet, co by v domě změnila. Nalepila nové tapety, vymalovala schodiště, donesla lavičky do zahrady. A od Karla dostala malý kočár. On si vyčítal, že ji nemiluje, ona se těšila na štěstí, které prý nastává po svatbě, a snažila se vypátrat, co se vlastně v životě myslí slovy blaženost, vášeň a opojení. Vzpomínala na klášter, jak zbožňovala kostel pro jeho květiny, hudbu pro slova jejích písní a literaturu pro její milostná vznícení. Namluvila si, že konečně v sobě poznává svou zázračnou vášeň a klid, v němž žije, je oním vysněným štěstím.
Od hajného, kterého Karel léčil na zápal plic, Ema dostala chrta, fenku jménem Džali. Často spolu chodívaly na procházky a Ema se sama sebe ptala: Proč jsem se jenom vdávala?, představovala si život, kdyby potkala někoho jiného. Brzy na to, byli manželé Bovaryovi pozváni do Vaubyessardu k markýzi d'Andervilliers. Ema byla naprosto okouzlena zámkem, tím všudypřítomným přepychem, plesem. Příští den se již loučila s tímto životem a zbyla jí vzpomínka na Vikomta, se kterým tančila valčík. Stýskalo se jí po tom přepychovém životě, proto si předplatila spoustu časopisů. Doslova hltala každičkou zprávu o premiérách, o dostizích a večírcích. Zamilovala si především Paříž. Toužila po životě ve městě, po oněch maličkostech, kterými se zanedlouho začala obklopovat i doma, na venkově. Jak jí Karel připadal ubohý. Stále si stěžovala na Tostes, až ji Karel vzal k lékaři, který diagnostikoval nervovou poruchu a doporučil změnu prostředí. Z velkého městyse Yonville l'Abbaye upláchl lékař, takže se mohou přestěhovat. V Tostes Ema ještě otěhotněla.
2. ČÁST
Po příjezdu se navečeří v hostinci, který patří pani Lefrançoisové, kde se setkávají s lékárníkem Homaisem a stálým hostem, panem Leonem Dupuisem. Zvláště Ema si s ním rozuměla. Později, když Ema ulehala no novém místě, nevěřila, že by se mohly dít na rozličných místech stejné věci; a protože prožitá života byla špatná, to, co ji čeká, bude bezpochyby lepší.
Karel byl smutný, pacienti nepřicházeli, jen lékárník občas zašel. Rozněžnila ho akorát představa o děcku. Ema si přála syna: bude silný, brunet a bude mu říkat Jiří. Je to holčička! volal Karel, když porodila jednou v neděli při východu slunce. Po velkých dohadech byla pokřtěna Bertou; kmotrem se stal lékárník. Ještě ani neuplynulo šestinedělí, už se Ema chystala za kojnou. Cestou potkala Leona a on ji doprovodil. Večer už o tom věděl celý Yonville. Rozuměli si spolu, i Leonovi připadali všichni v městečku nudní. Od společného pozadí všech těch tváří se odděluje Emina tvář, osamocena, a tím ještě vzdálenější. Cosi ho na ní přitahovalo.
Na večírcích u lékárníka jí přednášel verše, mluvili spolu šeptem. Tak se mezi nimi vyvinulo jakési spojenectví, neustálá výměna knih a písní. Nevalně žárlivý pan Bovary se nad tím nepozastavil. Leon nemohl najít odvahu učinit Emě vyznání. Jejich hovory se vlekly, často mlčeli. Ema si hleděla domácnosti, chodila pravidelně do kostela, služku držela ve vší přísnosti a Bertu vzala od kojné. Leona milovala. Zvláště ji pobuřovalo, že Karel ani nemá potuchy o její trýzni. Nevalné existenční podmínky v ní budily přepychové rozmary a cizoložné choutky. Leon se však konečně rozhodl, že dokončí práva v Paříži. Ještě měl chvíli času rozloučit se s pani Bovaryovou. Srdce mu tlouklo, políbil dítě, Emě podal ruku, naposledy se podíval na onen bílý dům se čtyřmi zelenými žaluziemi a poté se rozběhl ke své bryčce.
Následující dny byly ve znamení smutku. Nakonec si Karel zavolal matku, která navrhla, aby už Ema nečetla romány. Až bude projíždět Rouenem, zastaví se v půjčovně a zruší předplatné.
V ordinaci se zastavil pan Rudolf Boulanger z Huchette, majitel panství nedaleko Yonville, s mužem, který si chtěl na mravence po celém těle nechat pustit žilou. Když odcházel, říkal si, jak je Ema krásná. Krásné zuby, černé oči, hezoučká nožka a postavu má jako Pařížanka. Kde se tu, u čerta, vzala? Kde ji splašil ten medvěd?
Zanedlouho se konala výstava, na kterou se sjela spousta lidí z okolí. Dobytek se toulal po ulicíh, všude spousta lidí a hluku. Ema s Rudolfem se před tím vším schovali. A začali se scházet. Emina láska k němu, došla tak daleko, že na svém muži, na Karlovi, viděla už jen to, jak je ubohý. Ještě ho popichovala, aby se pokusil operovat koňskou nohu, ale nepovedlo se, noha musela být pacientovi amputována, a Ema si byla jistá, že její muž je budižkničemu, ubohý a slabý. Svou pozornost čím dál více obracela k Rudolfovi. Kupovala mu různé dárky, až se nakonec zadlužila, okradla dokonce i Karla. Naplánovali si spolu útěk, ale Rudofl bral Emu jen jak milenku, neměl s ní jiné plány, proto zůstala doma, se svou dcerou i manželem. Ona velmi těžce nese a velmi dlouho se z toho vzpamatovává. Nakrátko je v domě i stará paní Bovaryová. Karel vzal Emu do Rouenu, kde si koupila rukavičky, klobouk a kytici. Vzal ji i na představení, hru Walstera Scotta. Dol lóže vstoupil Leon.
3. ČÁST
Vztah s Leonem byl zvláštní. On ji zbožňoval. Obdivoval se horoucnosti její duše a krajkám její spodničky. A nadto není dáma ze společnosti? A vdaná žena? Slovem pravá milenka? Vyprávěl Emě, jak často jí psal dopisy, poté je trhal. Svěří se mu, že by strašně ráda byla milosrdnou sestrou v nemocnici. Přizná se jí, že ji měl rád. Tušila to správně. Tento vztah jí však přináší další finanční nesnáze. Navzdory tenčícím se finančním prostředkům si objednává další a další koberce, potahy na sedadla a další ne zcela nezbytné věci. Vytýkají jí to hýření penězi i Karlovi rodiče, zejména stará paní Bovaryová (starý pan Bovary již zemřel). Na to však nehledí. Dále vypisuje nekryté směnky, začala posílat účty pacinetům, což se brzy ukázalo jako úspešný prostředek, jak získat peníze.
Ema se stále schází s Leonem, ale ten došel k závěru, že to s jeho milenkou začíná být divné a že rady, aby se s ní rozešel, jsou oprávněné. Někdo totiž jeho matce poslal dopis , že se spouští s jednou vdanou ženou.
Vrátila se domů, služka Blažena jí přinesla dopis, kerý neznala. Na základě exekučního rozsudku... Dojde za panem Lheureuxem, který je jejím dodavatelem, co to má být za vtip. Není. Bohužel ne. Soud uznal výšši dluhu. Manželé se čím dál víc dostávali do těžké finanční krize, která jim, jak se říká, přerostla přes hlavu. Příští den se dostavil soudí vykonavatel pan Hareng se dvěma svědky, aby sepsal protokol o exekuci. Blaženu Ema poslala na hlídanou, aby odvedla Bovaryho, kdyby přišel. Propadá úplné bezmoci, z níž není úniku. Zkoušela to už i u Leona, který se jí skoro vysmál, když ho žádala o osm tisíc franků. Sice se snažl ji nejprve pomoci, ale i to se minulo s uspokojivým výsledkem. Pokusila se tedy zajít k panu Guillauminovi, notáři nedaleko Yonville. Nic. Ani Rudolf nepomohl. Nařkla ho, že ji nikdy nemiloval. Není o nic lepší, než ostatní. Byla tak zoufalá, že již nevěděla, co dělat... Doběhla k lékárně, před Justýnem, lékárníkovým příručím a sluhou, předstírala, že potřebuje otrávit krysy, které ji ruší ve spánku. Bezpečně byla vedena myšlenkou, kde leží modrá baňka s nápisem Nebezpečné, ve které je Otrušík. Nabrala plnou hrst a spolkla. Vrátila se domů, kam se již čekal Karel, celý rozrušený tou zrpávou o exekuci. Napsala dopis. Ať si ho přečte až zítra. Ulehla na lůžko a ležela jako svíce. Probudila ji trpká chuť v ústech. Karel se ji snažil zachránit. Zemřela. Karel j e zlomen Eminou smrtí, Bertinou veselostí, lékárníkovým utěšováním a zanedlouho umírá. Po Bovyryově smrti se v Yonville vystřídali ještě tři lékaři; ale neudrželi se, pan Homais jim všem dovedl v krátké době podkopat půdu pod nohama.
HODNOCENÍ
Reálným motivem tohoto románu je drama manželské nevěry. Příběh je zasazený do venkovského prostředí, Ema ale touží po přepychu města, který vidí v časopisech a také na zámku. Podle mne je největší chyba v tom, že o tom se svým mužem nemluví. Snaží se vše vyřešit sama, i za cenu podvodu. A také do jejího vysněného městského stylu nezapadá Karel, obyčejný venkovský lékař. Proto vyhledává milence, ale ani u nich nenachází to, co hledá. Paní Bovaryová ztroskotává, protože chtěla vědět, co se skrývá pod slovy blaženost, vášeň a opojení, která jí v knihách připadala tak krásná.
Jak jsem psala, román je o nudě, a mě také nudný připadal. Na druhou stranu se ale týká dobových problémů. Zajisté muselo u tehdejších kritiků vyvolat až pohoršení, věnuje-li se někdo tomuto tématu.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát