Gogol, Nikolaj Vasiljevič - Petrohradské povídky
N. V. Gogol
* 1. 4. 1809 na Ukrajině † 4. 3. 1852 v Moskvě
Mezi nejvýznamnější spisovatele 19. století ve světovém měřítku patří Nikolaj Vasiljevič Gogol, původem z Ukrajiny, absolvent něžinského gymnázia. Uplatnil se sice jako ministerský úředník a univerzitní profesor v Petrohradě, avšak nesmrtelnost mu zajistila jeho tvorba dramatická, novelistická a romanopisecká.
Od nejútlejšího dětství jevil herecké nadání, vynikal neobyčejnou pamětí a oblíbil si jak ruskou lidovou slovesnost, tak i malířství. Koncem 20. let minulého století sbíral
za součinnosti své matky, která měla na něho po celý jeho život největší vliv, lidové náměty z ukrajinské folklórní tvorby. Když zjišťuje, že o tuto tematiku je v hlavním městě říše zájem, přistupuje k jejímu literárnímu zpracování. Jeho první povídky, otištěné v časopise Literaturnaja gazeta (patřil mezi ně např. Soročinský trh), mu přinesly známost se Žukovským, s Pletněvem a rovněž s Puškinem.
Nejplodnější dobou Gogolova života je počátek 30. let, kdy vydává rychle za sebou několik souborů povídek s maloruskou tematikou, regionálně přesně lokalizovaných do kraje jeho dětství. Jeho literární slávu ustálily teprve dva sborníky z r. 1835 - Arabesky a Mirhorod, v nichž se vyskytují příběhy s motivy jednak ukrajinskými, jednak petrohradskými - Gogol je literárním objevitelem úřednického sídelního města, stává se mistrem realistické povídky tragicky vyhrocené, lékařem duchovního světa malých lidí velkoměsta.
Pracuje velmi intenzívně a stýká se s předními představiteli kulturního Ruska své doby v petrohradských literárních salonech. A.S. Puškin v něm viděl jednoho ze svých nejsilnějších pokračovatelů, je zajímavé, že látky obou svých hlavních děl získal Gogol z dějů anekdot, které vyprávěl právě Puškin v kroužku svých přátel (byly to náměty pro drama Revizor a pro poému Mrtvé duše).
V satiře Revizor, jež byla hrána poprvé v Petrohradě r. 1836, zobrazuje Gogol život provinčního města se všemi jeho zápornými stránkami i s lidskými typy: ostře bičuje podlézavost, maloměšťáctví, podplácení, vypočítavost, ale především lidskou hloupost a strach. Mnozí z hrdinů Gogolova Revizora se stali literárními typy, především postava Chlestakova, chvastouna, žvanila a příživnického zchytralce.
Od roku 1836 žije Gogol převážně v cizině, a to v Římě, Německu, v belgickém Ostende i v českých zemích. Do Ruska přichází na podzim roku 1839 a vrací se v roce 1841 zpět do ciziny. Na definitivní návrat domů pomýšlí až ke konci svého života v r. 1852.
Závěr 30. let a zejména 40. léta jsou vyplněna Gogolovou usilovnou prací na jeho nesmrtelných Mrtvých duších. Ve svých Mrtvých duších chtěl autor realisticky zobrazit ruskou současnost své doby – statkářsko-pomeščickou společnost se všemi zápornými stránkami společenského řádu. (Toto dílo bývá strukturou přirovnáváno k Donu Quijotovi od de Cervantese.)
Gogol se stává břitkým kritikem vládnoucího systému, odsuzuje nevolnictví, lidskou bídu, utrpení a zoufalství, napadá skoupé, bezohledné, sadistické poměščiky, probouzí celé Rusko k zamyšlení nad bezútěšnou skutečností.
Je zajímavé, že některé Gogolovy práce vznikaly na české půdě. Tak např. nejznámější Gogolova povídka Plášť i mnoho postav Gogolových Mrtvých duší bylo koncipováno u nás v Mariánských Lázních.
Gogol trpěl od poloviny 30. let těžkými depresemi, mučivými stavy, hypochondrií spojenou s bolestnými pochybnostmi, splnil-li svoje historické literární poslání adekvátně svému nadání.
Ve 40.letech se sblížil se slavjanofily; to se projevilo ideovým konzervatizmem v díle Vybraná místa z korespondence s přáteli.
Na Gogolovo dílo navázala skupina ruských kritických realistů 40.let, tzv. naturální škola. Prvým českým překladatelem Gogola byl Karel Havlíček.
Další díla:
Taras Bulba – historická povídka o kozáckém vůdci a jeho dvou synech s tragickým koncem.
Ženitba – groteska
Večery na samotě u Dikaňky – 1831-2
Petrohradské povídky
Nikoliv náhodou má tato kniha obsahující šest povídek v názvu město ležící na severu Ruska. Petrohrad je společným tématem téměř všech povídek, je zde vlastně ústředním hrdinou a autor ho zachytil z hlediska ryze subjektivního. Z hlediska vlastní zkušenosti, kdy do města přichází jako mladík, snaží se tu uplatnit své schopnosti a ne vždy se mu to daří, několikrát dokonce marně hledá práci.
V knize Gogol popisuje vliv, jaký má město na své obyvatele, jak je deformuje a mění jejich život a povahu. Vzhledem ke svému silnému sociálnímu cítění velmi dobře vidí i věci, které jsou pod povrchem, bídu lidí, kteří nepatří k vyšší vrstvě, vnímá ostrý rozdíl, který mezi lidmi dělají peníze a také postavení.
S pomocí jedinečné postavy se snaží dojít k zobecnění zákonů, které platí v lidské společnosti. Honba za penězi nevede ke štěstí, ale ke zmaření talentu (Portrét), oslnění a snaha o hodnosti a tituly, i když je to kvůli touze získat milovanou ženu, pak dokonce k zešílení (Bláznovy zápisky). Člověk se mění ve stroj jako důsledek striktní dělby práce a striktního rozdělení pozic (Plášť) a kruté životní podmínky ve městě donutí krásnou a na pohled čistou dívku k prostituci (Něvská třída).
Celou knihou pak jako nit prochází snaha hrdiny přemoci nepříznivý osud, snaha žít podle svých ideálů, ale šance, že se mu to podaří je velmi nepatrná, autor své postavě nedává příliš šancí a tato většinou končí tragicky.
Společně pro některé povídky jsou také až fantastické prvky, které pomáhají k vykreslení reality a vtahují čtenáře do děje (Nos, Portrét, Plášť).
Z této koncepce podle mě vybočuje povídka Kočár, kde už je spíše naznačeno další Gogolovo směřování, které vyústilo v knize Mrtvé duše.
Něvská třída - začíná rozsáhlým líčením hlavní petrohradské tepny – Něvské třídy – a lidí, kteří po ní během celého dne procházejí. Zastihneme zde dva přátele – romantického snílka malíře Piskareva a vyžilého důstojníka Pigorova. Mladý umělec před sebou spatří nádhernou dívku, sleduje ji a ke svému zděšení zjišťuje, že to je prostitutka. Následující dny úplně vypadává z normálního života, jen sní o tom, že se s dívkou ožení a tím ji zachrání od mravní zkázy. Odhodlá se jí navštívit, ale je jí spíše pro smích, zjistí, že naprosto neodpovídá jeho vysněnému ideálu a páchá sebevraždu. Poté sledujeme jeho přítele, který se pokouší svést manželku jistého klempíře. Ten ho nachytá a zbije. Důstojník si své ego vyléčí na večírku ve společnosti sobě podobných přátel.
V závěru je zamyšlení autora – člověk nikdy nedostane to, k čemu se upíná a má to, po čem vůbec netouží.
Nos – poněkud absurdní vyprávění, v kterém se přísedící Kovaljov jednoho dne probudí a zjistí, ze nemá nos. Vydá se po něm pátrat, vidí ho v převlečení za státního radu a nakonec je tato část jeho těla dopadena, ale nedrží na svém místě. Nakonec ji Kovaljov najde opět v pořádku na svém místě. Autorův záměr jsem v této povídce příliš nepochopila, v doslovu se píše: „Výsledkem ničivé činnosti démonických fetišů, jejichž prostřednictvím se v mystifikované, nepravé, falešné podobě jeví člověku jeho svět i on sám sobě, je hromadná produkce majorů Kovaljovů, zároveň obětí i rozmnožitelů říše pokleslé všednosti, redukovaných na automatické reakce nižších tělesných orgánů, které je mohou nejen nahradit, ale i ovládnout.“ Tak nevím, možná nějaká souvislost se sexuálním pudem?
Portrét – hlavním hrdinou mladý a velice talentovaný malíř, který však své nadaní promarní, protože se kvůli vidině snadného zbohatnutí stane tzv. módním malířem. Svoji chybu zjišťuje po několika letech při pohledu na dokonalé dílo svého kolegy, které vzniklo dlouhým a pokorným studiem techniky a děl starých mistrů. Snaží se vrátit k poctivé a kvalitní práci, ale po tolika letech malování podle jednoho schématu to není možné. Pomstí se tak, že skupuje stará cenná díla a ničí je. Je zde ještě jedna dějová linka – osud jednoho portrétu, který svým majitelům přináší jenom zkázu – malíř ho taky po určitý čas vlastní.
Plášť – příběh prostého a zcela obyčejného úředníčka, který velmi dlouho šetří na nový kvalitní plášť a když si ho poprvé vezme na sebe, tak mu ho ukradnou. Jde za svým nadřízeným žádat o pomoc, ten ho vyžene, úředník za pár dní umře na těžké nachlazení. Po smrti se mstí tak, že v noci přepadává lidi a strhává z nich jejich pláště. Nakonec přijde řada i na nadřízeného, který mu odmítl pomoc.
Kočár - povídka, která se vymyká konceptu knihy. Krátké vyprávění o neúspěšném prodeji kočáru.
Bláznovy zápisky – deník psychicky nemocného člověka, nevýznamného úředníka, který se zamiluje do dcery svého nadřízeného. Vzhledem ke svému postavení nemá samozřejmě na úspěch sebemenší nárok. Zjišťuje, že jeho vyvolená se má vdát za důstojníka a také se v novinách dočte, že ve Španělsku nemají krále. Nakonec ho napadne, že tím králem je on, zcela tomu uvěří a končí v blázinci.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát